Jeho výtvarný projev, jehož tak zřetelná osobitost není
jeho hlavní starostí, ovšem nepochybně
kotví v zázemí českého umění tohoto století. Jistá
hořkost a groteskní rysy navozují vzpomínku
na české umění 60.let, obzvláště je to patrné ve
Wiesnerově kresbě, a zase jeho cesta dovnitř,
k sobě, osobní kladení existenciální otázky má své
předchůdce v situaci umění let 70.
S tou ho snad spojuje lpění na tradičních dvou rozměrech
obrazu, tolikrát již zpochybněných
až k hranici zániku. Jak se, ale ukazuje, jen on má ze
všech uměleckých disciplín sílu a moc vstřebat i ty
nejkrajnější popudy z nejrůznějších aktivit zdánlivě
nutně vedoucích k dematerialisaci umění. Kdybychom pak
sáhli ještě hlouběji do dějin českého umění tohoto
století, muselo by padnout i jméno Jana Zrzavého, jehož
tvorba byla mimořádně osobní výpovědí, i vizionářského a
sarkastického a opět výlučně osobního Josefa Váchala.
Pro oba platil bezezbytku výrok prvního z nich o tom, že
se umělec nemusí starat o to, co se v jeho době má. Doba
je i tak v jeho díle přítomna. Myslím, že Radek Wiesner
se vskutku moc nestará. Nestará se o vnější souvislosti,
o časové vnější podoby. Jeho zájmem je vnitřní integrita
díla a z ní pevně vyrůstající síla výpovědi.
Ryze formálně se zdá jeho projev velmi proměnlivý jakoby formové proměny nenavazovaly a neplynuly jedna z druhé, často podivuhodně běží jedna vedle druhé. Skoro si však troufám říci, že si je Radek Wiesner nevolí, ony si spíše vyvolují jeho.Je to proto, že Wiesner je krajně osobní, jeho tvorba, jeho výraz je součástí jeho tělesnosti, částí jeho samého. Každý okamžik, každé psychické hnutí, každý projev ducha si volí svojí nenahraditelnou formu viditelnosti. Wiesner nás tak mimo jiné upozorňuje na omyl novověkého dualismu, na novodobé rozpolcení těla a ducha. Člověk je však jednota, úplnost. Ostatně, vyřkne-li jeden z pramenů našeho vnímaní světa, starozákonní hebrejská tradice, člověk, říká zároveň duše, vyřkne-li duše, říká zároveň člověk.
Ve formální rozrůzněnosti Wiesnerovy tvorby,
jakoby bezčasé, proudící v jediném bodě, se stále
rodí napjaté hledání nového, posun autorovy pozice.
Připomněl-li jsem tady tradici přednovověkého myšlení o
člověku a světě, musím ještě zmínit i další ze
základních kamenů evropské duchovní tradice-antiku. A
především pak Řecko. Zdá se mi totiž, že v poslední
době, obzvláště v několika ještě zcela nedokončených
pracích, Radek Wiesner svojí nejosobnější výpovědí, oním
takřka doslovným svlékáním z kůže, hledá skrytý řád,
universalitu. Jakoby nově nalézal možnosti zacházení se
svým talentem, se svou senzibilitou, se sebou samým -
jakoby kdesi probleskovaly řecké klasické reminiscence.
Ty u Wiesnera nemanifestují jakýmikoli výpůjčkami či
jednoduchými nápovědami, ale rodí se opět oním způsobem
obtížné a bolestivé intimní výpovědi o tápavém hledání
živého. Na nových krocích Wiesnerovy tvorby si znovu
uvědomíme, a právě doba post.....nám to může otevřít, že
návraty k podobám klasicismu v dějinách umění nejsou jen
útěky od syrovosti životní praxe, ale vždy pokusem o
zakotvení v řádu, o otevření se přesahujícímu smyslu.
Za poslední desetiletí se česká výtvarná scéna
neobyčejně proměnila. Doslova na ni vtrhla řada nových
osobností, zpočátku především v nepřehlédnutelných
formacích. V rychlém sledu se na ní promítaly
nejrůznější tendence světového umění v programech
skupinových či individuálních. Ukazuje se však, že
dnešní doba zcela nepřeje zaručeným návodům a programům,
umělec prochází vždy svou osobní cestu, která nezná
jistotu zaručených způsobů, ale pouze jistotu jeho
vlastní vnitřní soudržnosti. A i tady musíme být
opatrní, vždyť myslitel tohoto století upozorňoval, že
jediná jistota je naše nejistota. V té velké nejistotě
umělce pak snad může vyrůst jistota díla.